Vodopády

Poté, co jsem napsala něco ze zajímavostí z života letní dobrovolnice, dostávám se k tomu, co jsem dělala třeba ve volných pondělních dnech.

První volné pondělí bylo vlastně úplně naším prvním dnem v Bulharsku, pokud nepočítá příjezdový den, kdy jsem byla trochu mimo a vedle. Tento den jsme se rozhodli nebo spíše bylo nám nabídnuto strávit u vodopádu. Bylo nám doporučeno vzít si dobré oblečení (vzala jsem si řeholní), dobré boty do vody i proti zmijím (vzala jsem si pro jistotu dvoje a pak jsem toho celou cestu litovala) a další potřebné věci dle uvážení.

Naše výprava byla rozdělená na dvě skupiny. Jedna měla jet z Kazanlaku v tranzitu, druhá, naše, měla jet maršutkou (malý autobus, tak pro 12 lidí). Srazit jsme se měli někde na půl cesty mezi Kazanlakem a Starou Zagorou. Vše dopadlo trochu jinak. Když naše skupina ráno přišla na nádraží, zjistila, že nic tím směrem nejede a že jediné možné řešení je jet do Kazanlaku, a tak jsme nakonec z Kazanlaku vyjížděli všichni.

Vyjeli jsme. Zastavili jsme u oploceného pozemku, kterým jsme museli projít, abychom se dostali k řece a mohli se jí brodit až k vodopádům. Když jsem viděla první polozbořený most, říkala jsem si, že to s tím brozením nebude třeba tak zlé, ale bohužel ten most byl první a poslední, dál už se jen brodilo dravou řekou a to aspoň 15x.

Takže jsem sundala botasky a obula sandály, protože to bylo výhodnější. Sice jsem zprvu měla nutkání se zase přezouvat do botasek, abych se uchránila zmijím, ale nakonec těch brodů bylo tolik a poměrně rychle za sebou, že bych nedělala nic jiného než se přezouvala a naše cesta by se tím prodloužila asi trojnásobně.

Brody byly různorodé, ale jedno měly stejné, nikdy člověk nevěděl, jestli stoupne na kámen a uklouzne nebo zajede rovnou mezi kameny až po pás. Musím říct, že volba řeholního oblečení nebyla úplně tak vhodná – sukně byla po pár brodech dost mokrá a těžká a závoj se mi často zachytával mezi větve – k tomu mi blimbaly botasky a v pravidelných intervalech narážely do obalu na foťák, který jsem si vytáhla, abych mohla fotit tu úžasnou přírodní scenérii.

Konečně jsme došli k vodopádu. Dala jsem sušit sukni a sundala si závoj, abych nevypadala jako trpaslík a jala se fotit. Opravdu bylo tady krásně. Vyfotila jsem pár fotek a rozhodla jsem se, že si vyfotím vodopád trochu více z blízky. Kameny byly sice mokré, ale vypadalo to, že nebudou kluzké, aspoň při prvním ohmatání. Bezpečně jsem se rozkročila, abych opravdu předešla jakékoliv nehodě a vytáhla jsem foťák. Bohužel jsem se asi nějak nemotorně pohnula a pomalým, ladným pohybem jsem se poroučela do vody. Nemusím říkat, že foťák to schytal nejvíc. Kluci ho sice hned dali do sucha a doma ho i rozebrali, aby dobře vyschl, ale asi na víc než na zapnutí se nezmůže. Prostě zoom se už nikdy nezavře.

Tak jste asi pochopili, že fotky, které tady publikuji nejsou moje. K tomu se bez mučení přiznávám. Jsou Moniky Gattnarové a já jí děkuji, že mi za toto využití jejich autorských práv ještě nevynadala. 

Den u vodopádu 

Poznatek: Ne všechno, co je ozkoušené a vypadá jistě, je jisté za každých okolností.